Pod pasivním tlakem digitálních médií, hlavně sociálních sítí, se nedokážu ubránit pocitu, že i já bych měla napsat nějaké souhrnné ohlédnutí za rokem 2015. Pozdě, ale přece. Rok to byl překotný a na vypjaté události bohatý. Drtivá většina se však týkala islámského světa ‒ teroristických útoků a uprchlické krize. Vedle toho se diskutovaly katastrofy přírodní a technické. Dost dlouho se mluvilo o (sebe)vražedném pilotovi, který zabil 150 lidí, ale to zřejmě proto, že se to stalo předtím, než vypukl exodus muslimů. Když už pak byl v plném proudu, na facebookové zdi se mi hojně zobrazovali příspěvky o požárech v Indonésii a toxické katastrofě v Brazílii. Tyto příspěvky byly zmiňovány jako odpor proti předimenzovaných „diskuzích“ k uprchlíkům a Islámu vůbec. Znění asi jako „dějí se tyhle příšerné katastrofy a my tady dokola meleme o uprchlících“. Trochu paradoxní je zmiňovat nějaký fenomén ve víře, že se tak o něm bude mluvit méně.
Ráda bych se teď věnovala jinému esenciálnímu paradoxu diskuze k události, kterou se rok 2015 otevřel: Charlie Hedbo, událost, která předurčila čas plný protichůdných názorů a myšlenek. V diskuzích je to a priory v pořádku. V nepořádku to je, když se tvrzení stane v kontextu oxymorónem. To je pro mě osobně i sama svoboda slova, která byla nejsilnějším a přirozeně automatickým argumentem k odsouzení toho odporného činu. Svoboda slova nemůže mít jiný než pozitivní kontext, ale svého nechutného patvaru nabývá na sociálních sítích, blozích a podobných vymoženostech Webu 2.0, kde se lidi nebojí říct vlastní názor, což je přesně meritem věci svoboda slova. A to pro mě není svoboda, to je, přátelé, peklo. Svobodě slova ale nutně musí být vlastní to, co nazýváme tolerancí. Jinak by nebylo možné snést tolik názorů a bydlet, pracovat, míjet na ulici a popíjet pivo s lidmi, kteří mají opačný názor na fundamentální otázky života. Redaktoři Charlie Hedbo rozhodně neprokazovali známky tolerace s jiným náboženstvím a zcela zjevně si to nechtěli nechávat pro sebe. Je samotné bych si nedovolila nařknout z ambivalentních postojů a pod jejich kresby bych se podepsala, kdyby o to byli bývali stáli. Ale udivuje mě, proč se následná mediální kauza zvrhla v podporu svobody slova a ne k odsouzení samotného činu. A druhá věc je mé okolí: lidi, kteří nejhlasitěj vykřikují hesla o toleraci tehdy nejrazantněji vykřikovali hesla o svobodě slova. To ale svědčí o mém okolí a o ničem jiném. Že se to tak má v širším kontextu si můžu jen myslet. Takže si to myslím.
Spousta kanálů, které sleduji na svých profilech hodnotilo rok 2015 jako velice plodný v oblasti audiovizuální kultury, přesnějí: rok 2015 vyprodukoval množství vynikajících filmů a ještě lepších seriálů. Ze seriálů s rokem narození 2015, které jsem já osobně viděla, jsem také nadšená. A to jsem se ještě k většině titulů, jejichž recenze a trailery mě zaujaly, vůbec nedostala. Udělala jsem si z toho skromný závěr, na hony vzdálený od úsudku založeného na faktech, moji čistou impresi. Události roku 2015 nás intuitivně vlekly do imaginárních fantastických a nadreálných světů jako klasický únik od nesnesitelnosti světa skutečného. Jelikož to, co se dělo okolo, je na lidskou hlavu příliš. Události byli daleko za hranicí chápání normálního člověka. Rok 2016 je prý také velice slibný, co se filmů a seriálů týče.
Motám-li se kolem paradoxů, nesmím opomenou zmínit mem zmateného Johna Travolty, se kterým se příhodně roztrhl online pytel. Ten, kdo s tím přišel, udeřil hřebíček na hlavičku. Na většinu situací a diskuzí se dalo reagovat právě a jedině jako „co — co — co se to právě děje?“
Na závěr ještě obrovské poděkování a holt našemu panu prezidentu, který nám předvedl množství povedených performancí, jež se žánrově pohybují na hranici surrealismu a absurdního dramatu. Děkuji mnohokrát.